Bylo jaro roku 2007 a pan Václav Růžička přemýšlel, kudy se bude dále ubírat jeho pracovní cesta. Velice ho zaujal obor reality, neznal ho do hloubky, ale cítil jakési souznění a vnitřní zajiskření pro tento obor. Na základě tohoto zájmu začal sledovat realitní kanceláře, jejich nabídky a hlavně nabídky kanceláří, které hledaly nové realitní makléře.

Přihlásil se nejdříve na jednu nabídku kanceláře, která ho oslovila. Následně absolvoval osobní setkání s vedoucím pobočky, kterého se účastnilo více zájemců najednou. Setkání působilo celkem příjemně, ale počet uchazečů přesahoval možný počet přijímaných realitních makléřů. Výběr tedy probíhal dle praxe a předešlých zkušeností tak, aby s novým makléřem bylo ,,co nejméně práce v rámci zaškolení“.

Pro pana Růžičku se jednalo o velmi zajímavou zkušenost, která ho v žádném případě neodradila. Uvědomil si však, že mu nevyhovuje rivalita a soutěživost v rámci jednoho kolektivu. Z tohoto důvodu začal hledat menší ,,regionální kancelář“, ve které by měl možnost se prosadit. Jeho názor vždy spočíval v individuálním pojetí jednotlivce, nikoliv pohlížení na praxi a už vůbec ne na papír, kterým se někdo prokazuje a mnohdy nadřazuje. Vždy cítil, že je třeba poznat člověka osobně, nikoliv dle papíru, který nejdříve někdo někomu zašle.

Na základě těchto představ si našel malou regionální kancelář, která nebyla až tak aktivní ve vyhledávaní nových makléřů a její základní cíl nebyl rychle expandovat. Tato nabídka ho zaujala a cítil, že právě v takto malé kanceláři se může člověk prosadit, osobně růst a dát klientům a realitnímu trhu kousek sebe. Domluvil si osobní setkání se spolumajitelem této kanceláře. Osobní setkání nebylo nepříjemné, ale odvíjelo se zvláštním způsobem. Spolumajitel kanceláře působil klidným až laxním dojmem. Několikrát se ptal proč si pan Růžička vybral zrovna jejich kancelář, proč ho zajímají reality apod.. Odpovídal tak, jak cítil svou vizi. Ze setkání pan Růžička odcházel s rozpačitými pocity a jeho zájem o práci pod touto kanceláři postupně vyprchával, podobně tomu ale bylo asi i ze strany kanceláře. Jednatelé se měli poradit, zda budou mít o pana Růžičku zájem a chuť ho zaškolit. Jejich přístup byl laxní a ještě než se vyjádřili, pan Růžička se posunul už dále.

Každé jednotlivé setkání vedlo k ucelení představ a mělo obrovský smysl. Na základě tohoto druhého setkání s představitelem malé realitní kanceláře si pan Růžička uvědomil, že nemá dostatek finančních prostředků na období začínajícího makléře, které, než uskuteční obchod, je velmi náročně a může trvat i několik měsíců. Začal tedy jiným způsobem procházet nabídky realitních kanceláří. Hledal podporu do začátku, alespoň částečnou. Věřil si, že uspěje, ale měl také náklady, které nebylo možné dostat na nulu nebo jinak financovat. Drtivá většina kanceláří nenabízela žádnou podporu, až na výjimky.

A právě jedna z výjimek ho zaujala, jednalo se o nabídku, kdy makléř je první tři měsíce částečně podporován ze strany kanceláře. První měsíc byla podpora v nejvyšší částce, druhý měsíc v nižší a třetí měsíc nejnižší. Dále kancelář nabízela služební telefon a měsíční příspěvek na pohonné hmoty. Podíl odměny za zprostředkování obchodu nebyl vysoký, ale v porovnání s konkurencí průměrný. Důležitá byla však finanční podpora v začátku, která v očích pana Růžičky zvítězila nad ostatními nabídkami. Důležité je ještě podotknout, že nešlo o úplně malou regionální kancelář. Jednalo se o kancelář s pobočkou také v Brně, Ostravě a Praze, kde bylo i sídlo firmy. Každopádně to pana Růžičku neodradilo, protože i tak cítil, že v rámci pardubické pobočky se jedná o podobný princip jako u regionální kanceláře.    

Domluvil si tedy osobní setkání na již zmíněné pardubické pobočce, při kterém v podstatě obě strany cítily zájem o spolupráci. V dalších dnech došlo k prvotnímu seznamování pana Růžičky s realitním trhem a 1.5.2007 podepsal oficiálně smlouvu o obchodním zastoupení.

Pan Růžička začal sbírat cenné zkušenosti při uzavírání realitních obchodů. Začínající makléři se většinou věnovali zprostředkování pronájmů, které jsou rychlejší a jednodušší, ale mohou také velmi dobře poškodit jméno kanceláře. Proto i pronájem je nutné zprostředkovávat s citem, přidanou hodnotou a osobní péčí. Takto se pan Růžička propracoval i k prodejům nemovitostí. Trh byl velmi živý v této době a tak se mu dařilo uskutečňovat více obchodů, než by na začátku tušil. Během jednoho roku spolupráce s touto kanceláří se stal nejvýkonnějším makléřem pardubické pobočky a v některých měsících i celé firmy. Vždy však s osobním přístupem ke klientům a dobře odvedenou prací. V této době také poznal pan Růžička paní Miluši Nepovímovou, která byla jeho kolegyní v pardubické pobočce a také začínala v realitách. Dlouho však u stejné společnosti nepracovali, protože paní Nepovímová vlivem neshod s vedoucím pardubické pobočky odešla.  

Byl podzim roku 2008 a realitní trh, nejen v Pardubicích, stagnoval. Také na základě medializovaných problémů z USA. Současně s touto stagnací trhu se vystupňovaly předchozí problémy v realitní společnosti, kde působil pan Růžička. Tyto problémy byly finančního charakteru a společnost postupně směřovala ke krachu a likvidaci. Jednalo se o velmi těžké období pro nejednoho makléře. V tomto zlomovém období pan Růžička uvažoval o tom, co bude dál. Za tři měsíce neuskutečnil žádný obchod. Jeho kolegové na tom byli prakticky podobně. Začal se tedy porozhlížet po jiných možnostech, které souvisely s obchodní činností. Po krátkém čase zjistil, že odejít z oboru realit není řešení. V jiném oboru nebyla pro něho zajímavá příležitost a navíc vnitřně cítil a věřil, že je možné opět uspět. Vzhledem ke krachující kanceláři, ve které působil, se začal rozhlížet po nabídkách jiných kanceláří, které hledaly makléře. Jeho kolegové chtěli navázat spolupráci s firmou, se kterou již spolupracovali v oblasti zajištění hypotečních úvěrů pro klienty. Tato firma měla totiž i vlastní realitní kancelář a už se v té době vzájemně celkem znali. Pan Růžička nakonec souhlasil, také se připojil k ostatním kolegům a společně přešli pod tuto kancelář.

Byl leden roku 2009 a začala další kapitola cesty v realitách. Pan Růžička se začal naplno věnovat své práci a opět se dostavily pozitivní výsledky. I když se všude mluvilo o krizi, obchody se uskutečňovaly s určitou pravidelností. Trh už nebyl jako v roce 2007 a části roku 2008, kdy na trhu panovala mimořádná doba, až skoro panická. V roce 2009 byl trh setrvačný a stále živý. Byli lidé, kteří s investicí do nemovitosti vyčkávali, ale jednalo se spíše o soukromé investory, kteří uvažovali o koupi nemovitosti za účelem pronájmu. Klasické obchody, jako prodej nemovitosti z důvodu rozvodu nebo prodej nemovitosti z dědictví, stále fungovaly. Pokud se klienti rozhodli, že si chtějí pořídit vlastní bydlení, učinili tak. Nevyčkávali kam se trh a ceny posunou. Jednoduše řečeno, uspokojovali svoje potřeby bydlení. Tak by to mělo být, není možné stále na něco čekat. Změny přicházejí relativně často a nelze obecně říci, teď je ta nejvýhodnější doba na realitní transakci.

V tomto období se také poprvé pan Růžička setkal se svou budoucí kolegyní Monikou Beranovou, která se po zkušenostech s finančním trhem začala přímo zajímat o realitní trh u stejné společnosti.

Přesto, že se obchody uskutečňovaly s určitou pravidelností, pan Růžička nebyl až tak spokojený. Nespokojenost nebyla spojená přímo s realitním trhem, ale s kanceláří, ve které působil.

Několikrát se změnil rozsah služeb pro klienty a ze strany vedení společnosti byl vyvíjen tlak na co nejvyšší produkci. Makléři se dostávali do pocitu, že jsou pro firmu jen stroje na peníze. Vedení společnosti nemělo přímou zkušenost s realitním trhem. Mnohé nastavení vycházelo jen z manažerských dovedností, nepodložených skutečným kontaktem s trhem a klientelou.

Někteří makléři, hlavně pan Růžička a pár dalších, pracující v pardubické pobočce, začali dávat svou nespokojenost najevo, ale nebyli vyslyšeni.

Pan Růžička začal přemýšlet, jak by chtěl jednat s klienty, jaké služby poskytovat a jak uchopit příležitosti na realitním trhu. Měl tedy vizi o vlastní realitní kanceláři, kde by mohl jednat dle svého uvážení a poskytovat profesionální služby. Přicházely také rozumné důvody, proč tento krok neudělat. Důvody byly finančního a technického charakteru. Podařilo se přesvědčit rozum, že je to možné a únosné. Pomohl tomu také pohled na vlastní obraty pana Růžičky, které byly nejvyšší v celé společnosti, u které působil. Mimo jiné byl vyhodnocen jako nejlepší makléř roku 2009 dané firmy. I kolegové z Prahy měli o trochu menší produkci než pan Růžička. Při pohledu na tyto výsledky s vizí a snem o vlastní kanceláři zbýval jen malý krok k tomu, aby se sen stal skutečností.

K tomu, aby se vize uskutečnila dopomohli i další kolegové. Dva makléři sdíleli základ vize pana Růžičky a patřili mezi ty, kteří s ním postupně odešli.

Koncem roku 2009 se zrodil název a značka RV Reality, kdy název znamená počáteční písmena jména Růžička Václav. Začátkem roku 2010 došlo k oficiálnímu odchodu z původní realitní kanceláře a probíhaly technické přípravy na spuštění a otevření vlastní kanceláře. V prvním únorovém týdnu roku 2010 proběhla úprava kancelářských prostor na adrese: Bratranců Veverkových 355, Pardubice.

Dne 14.2.2010 byly spuštěny vlastní webové stránky a rozběhla se postupně kompletní inzerce. Celý únor a část března 2010 patřily k postupnému spouštění služeb a otevření nové realitní kanceláře. Pár realitních kolegů tenkrát říkalo ,,vy jste blázni, otevírat vlastní kancelář v téhle době“. Měli jsme jasnou vizi, víru a přesvědčení, díky tomu jsme dokázali potlačit i strach a obavy z budoucnosti kanceláře.