Dědictví druhý díl

Jak bylo avizováno v předchozím díle, dědictví – pozůstalost je téma rozsáhlejší, proto ho popisuji ve dvou dílech. A i přes to ve zjednodušené formě.

Pokud narazíte na základní pojmy jako, např. zůstavitel, odkazovník. Vraťte se na začátek prvního dílu, kde jsou tyto základní pojmy popsány.   

Zřeknutí se dědického práva

NOZ umožňuje dědici, aby se svého dědické práva zřekl ve smlouvě se zůstavitelem (§ 1484 odst. 1 NOZ). Zřeknutí se dědického práva není darováním ani jiným majetkovým převodem.

Dědického práva se lze ovšem zříci i za odbytné, úplatu nebo jiné protiplnění, proti čemuž popřípadě již odporovat lze podle obecných ustanovení. Pro smlouvu o zřeknutí se dědického práva se vyžaduje forma veřejné listiny.

Zavedení zřeknutí se dědického práva je velmi kladně vnímáno veřejností, jelikož povede k vypořádání případných dědických sporů již za zůstavitelova života. Zřeknutí se dědictví bude praktické v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní nějakého z případných dědiců.

Příklad: Zůstavitel má tři syny a jednomu z nich za svého života daruje pozemek, aby si mohl postavit rodinný dům. Vzhledem k tomu, že ostatním dvěma synům za života nic nedaroval, chce je spravedlivě podělit, a také předejít případným sporům po své smrti. Uzavře tedy s obdarovaným synem dohodu o zřeknutí se dědictví. Syn, který se takto zřekne dědictví již nebude po smrti otce nic dědit.

Zříci se dědictví je možné jako celku nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva na povinný díl. Pokud se zřekne pouze práva na povinný díl, může ještě dědit.

Odmítnutí dědictví

Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu.
Zmocněnec může za dědice prohlásit, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, nebo že dědictví přijímá, jen je-li k tomu podle plné moci výslovně oprávněn. Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.

Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká.

Odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.

K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá. 

Vzdání se dědictví

Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své potomky.

Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné konkrétní osoby. Jestliže se vzdá dědictví ten, který byl obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření (§ 1490 odst. 2 NOZ).

Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele

Původní občanský zákoník vycházel z povinnosti dědice hradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Zásadní problém, který potvrzovala i praxe, spočíval v tom, že bylo předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové museli nezbytně přihlásit (nemovitosti, vklady na účtech, apod.).

Naopak většina movitých věcí, jako např. drahé obrazy, starožitnosti, sbírkové předměty atd., dědicové většinou nepřiznávali a docházelo tak ke zkrácení práv věřitelů, jelikož dědicům za toto jednání nehrozily prakticky žádná sankce.

Pokud by se věřiteli podařilo prokázat, že nebylo do pozůstalosti zahrnuto vše, dojde jen k rozšíření pozůstalosti o ty věci, o kterých věřitel prokáže, že patřily zůstaviteli, a povinnost k úhradě dluhů se rozšíří o jejich hodnotu, což většinou stejně nestačí k pokrytí zůstavitelových dluhů.

Jelikož není důvodu zvýhodňovat dědice na úkor věřitelů, kloní se NOZ ke koncepci, která je obvyklá nejen v tradičních právních řádech, ale i v právních řádech, které mají podobné historické pozadí.

NOZ posiluje pozici věřitelů tím, že primárně dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně ze svého výlučného majetku. Jistě není v určitých případech vhodné, aby dědic byl povinen k úhradě dluhů nad rozsah nabytého majetku. Je mu proto zákonem poskytnuta ochrana spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti.

Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl (§ 1675 NOZ).

Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně (§ 1676 odst. 2 NOZ).

Soupis pozůstalosti zpravidla vyhotoví notář. Může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Jestliže si dědic vyhradil soupis pozůstalosti, bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů jen do výše nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Zdá se, že se v případě vyhrazení soupisu pozůstalosti pro věřitele nic nemění, ale není tomu tak. Jestliže dědic vědomě neuvede do soupisu pozůstalosti některé předměty a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalostí a bude povinen uhradit dluhy v plné výši. 

Právo na povinný podíl a nepominutelný dědic

Za nepominutelné dědice jsou dnes považováni jen potomci zůstavitele, přičemž se rozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými.

Význam nepominutelných dědiců se projevuje v případě dědění ze závěti, jelikož právo nepominutelných dědiců ve své podstatě omezuje zůstavitelovu svobodu.

Nepominutelnými dědici jsou dle NOZ (§ 1643 odst. 1) děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.

Nová úprava přináší posílení svobody zůstavitele, jelikož se snižuje rozsah práva nepominutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl. V případě nezletilého potomka jsou to ¾ jeho zákonného dědického podílu a v případě zletilého potomka pak ¼ zákonného dědického podílu.

Vynechání nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje její neplatnost, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice požadovat vyplacení svého povinného dílu (§ 1654 odst. 1 NOZ).

Vydědění

Potomka lze vydědit v tzv. prohlášení o vydědění.

Vyděděný tudíž nenabývá práva, ani nenastupuje po zůstavitelově smrti do jeho povinností, neboť ztrácí právo na svůj zákonem stanovený podíl.

NOZ zákonné důvody vydědění přejímá a upravuje. Dle § 1646 NOZ může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice, který:

• Mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi.
• O zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.
• Byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze,        nebo
• Trvale vede nezřízený život.

Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.
Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.

Vyděděný, který s důvody vydědění nesouhlasí, má možnost se žalobou bránit v rámci soudního řízení. Musí však prokázat, proč dle jeho názoru zůstavitel pro vydědění neměl zákonný důvod.

NOZ mimo jiné přináší změnu v problematice vydědění také v tom, že již nebude nutné uvádět v prohlášení o vydědění důvod vydědění (§ 1648 NOZ). A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře znám a není nutné ho zveřejňovat. Pokud zůstavitel neuvede v prohlášení o vydědění důvod vydědění, bude mít nepominutelný dědic právo na povinný díl. Prokáže-li se ale proti němu zákonný důvod vydědění, pak toto právo mít nebude.

Václav Růžička

realitní specialista
776 761 004