Peníze dělají peníze aneb pole musí rodit

Dobrý den, chtěl bych se s Vámi podělit o příběh jedné naší klientky, která mě osobně velmi obohatila svým životním příběhem a snem.  Z určitých důvodů nebudu zveřejňovat její příjmení, ale mohu Vám garantovat, že se nejedná o smyšlený příběh.  

Když bylo paní Miladě 25 let, seděla takhle jednou ve svém zaměstnání na židli, položila si nohu na druhou židli a zasnila se. V tomto zasnění se zamyslela a přála si, aby mohla jít tak zvaně do důchodu v 45 letech. Nebyl tím myšlen invalidní důchod, ale chtěla si prostě od 45 let věku dělat co chce a nemuset se starat o to, z čeho bude žít. Nechtěla prostě vstávat na budík brzy ráno, poslouchat šéfa a zažívat spousty jiných, ne moc příjemných, věcí. Při pohledu dopředu je 20 let hodně dlouhá doba, ale z opačného pohledu už se to tak dlouhé nezdá. Jsou samozřejmě mezi námi ženy, které nepracovaly nikdy, ale to je trochu jiné téma.

Jak sama říká, měla dobrý vzor ve své mamince, která pocházela z hospodářství a vždy říkala, že pole musí rodit. Tato věta ji provázela na cestě za svým snem. Měla v sobě zajímavý vztah k penězům, a to ten, že věděla, že je třeba peníze investovat a ne jen spotřebovat nebo užívat.

Když paní Milada vyslovila své přání, byla 90. léta. Vše bylo v zajímavém rozkvětu, ale pro mladou ženu v zaměstnaneckém poměru s malým dítětem, vidina nemuset pracovat již v 45 letech byla určitým sci-fi. Kór, když nic neprivatizovala. Navíc nikdo moc netušil jak se vše vyvine. Dnes se nacházíme v podobné situaci, kdy je těžké určit vývoj událostí 20 let dopředu. Ale přání je přání.

Vše začalo tím, že Pražská správa nemovitostí, která kupovala celé bytové domy od podniků, tak nabízela k prodeji byty třetím osobám, u kterých nájemce bytu neměl zájem o odkup. Mohl tak byt s ním, jako nájemníkem, koupit někdo jiný.

Paní Miladě skončilo stavební spoření, když se naskytla tato možnost koupě. Ze stavebního spoření měla však cca polovinu kupní ceny dvoupokojového bytu na panelovém sídlišti. Rozhodla se vzít si půjčku, aby měla na druhou polovinu kupní ceny. To nebylo vůbec jednoduché, protože manžel měl jiné představy o nakládání s penězi a dokonce i maminka, která říkala, že pole musí rodit, vůbec těmto nápadům nevěřila. Všem přišlo bláznivé kupovat byt s nájemníkem s regulovaným nájemným. I přes nesouhlas rodiny si prosadila své a byt koupila. Po čase navštívila nájemníka a nabídla mu odstupné 40.000,- Kč za ukončení nájemní smlouvy. Jen pro zajímavost, nabídnuté odstupné se rovnalo cca 17% pořizovací ceny bytu. Nájemce souhlasil a došlo k ukončení nájmu. Tím začala pro paní Miladu éra skutečného pronajímání s možností využití poptávky na volném trhu.

Paní Milada okusila první velkou investici ve svém životě. Vše si nastavila tak, že příjem z nájmu šel na splátku úvěru. Dále se snažila i ze svého platu umořovat půjčku, byla pořád zaměstnaná ve stejném zaměstnání. Když se jí podařilo splatit tento úvěr, přišel jasný plán. Koupit další byt, opět s nutností úvěru, který právě měl splácet nájem. Jednalo se o malou garsoniéru s velkou terasou ve zděném domě v centru města. Shodou okolností bylo nutné v tomto bytě nějakou dobu žít i s rodinou, tím se trochu zpomalilo umoření úvěru. Vše se vyřešilo, když se maminka odstěhovala na statek po rodičích a nechala bydlet ,,mladé“ v jejím bytě. V tu chvíli mohlo dojít k pronájmu a z dvou nájmů + dalších vlastních úspor úvěr na pořízení rychleji splatit. V průběhu času se také naskytla příležitost koupit chalupu, a tak ji koupili s manželem na půl, a to na úvěr.

Stejným způsobem jako předchozí garsoniéra, byla koupena další garsoniéra (třetí byt v pořadí) v panelovém domě na sídlišti a opět úvěr splácely nájmy. Splácení bylo snazší díky ostatním pronajatým bytům, a to i přes vyšší pořizovací cenu.    

Psal se rok 2010 a paní Milada měla 3 byty, dvě garsoniéry a jeden dvoupokojový byt. Vše v panelových domech na sídlišti. Přišlo v životě těžší období a to, že manžel se s ní rozvedl, protože se zamiloval do jiné ženy. Paní Milada přemýšlela jak se situací naložit a tak se rozhodla vyplatit manžela z podílu na chalupě a přestěhovat se na ni k trvalému bydlení. Vyplacení manžela bylo možné z peněz získaných po babičce, respektive z polností po babičce, které proměnila v peníze a použila je na vyplacení manžela. V této době ji bylo pouhých 42 let a ona si mohla dovolit splnit svůj sen, a to již za 17 let. Přesně v této době ukončila svůj pracovní poměr, odstěhovala se z města a začala žít plně z příjmů z pronajatých třech bytů.   

V průběhu času paní Milada prodala malou garsoniéru s terasou ve zděném domě v centru a výměnou za to koupila garsoniéru s větší obytnou plochou, opět na panelovém sídlišti.

Sama říká, celý život žiji z platu uklízečky. A to proto, že nejdříve se snažila i z platu odkládat na dřívější splacení úvěru a později přestala pracovat úplně. Nutno podotknout, že ona sama o sobě říká, že nikdy netrpěla a nežila na úkor těchto plánů a investic. Patří sice mezi skromnější lidé v tom, že se nepotřebuje obklopovat značkovými věcmi, novými vozy, luxusními dovolenými apod. I přes to všechno si umí život užívat po svém. A to vyjížďkami na motorce, kole, velmi ráda sportuje. Velmi často je v zahraničí. Údajně uměla takto žít i v době zaměstnaneckého poměru a splácení úvěrů.

Aby byl příběh ucelený, je třeba dodat, že v rámci dědictví po babičce získala polnosti, které neprodala a z nich je také nějaký doplňující příjem.

A jak se má paní Milada dnes? Je to 9 let, co již není v zaměstnání, nemusí vstávat na budík, nikoho poslouchat, nikam docházet a plnit nějaké úkoly. Ptal jsem se jí, jak vypadá její běžný den. Říká, že má problém se orientovat jaký je den v týdnu, protože ona si udělá každý ten den podle svého a je jí jedno, jestli je víkend, nebo všední den. Stále ráda sportuje, a to téměř denně, prý chodí i na ryby a hodně času věnuje práci na zahradě. Občas u chalupy zastaví cyklisté a ptají se jí jaký zahradní architekt se ji stará o zahradu 🙂

Když jsem dokončoval tento článek, ptal jsem jí ještě na pár podrobností a její den, 18.12.2019, vypadal pro zajímavost takto: Hodinu hrála squash, hodinku si zaplavala v bazénu a odpoledne se jela projet na kole nějakých 22 km.

Hodně mě zajímalo, zda-li nemá pocit prázdnoty nebo společenské neprospěšnosti, nepotřebnosti. Odpověděla, že není závislá na společnosti lidí a i tak je s lidmi v častém kontaktu. Navíc chalupa, ve které žije, není na samotě u lesa. Stala se babičkou a hodně času tráví se svým vnoučkem, kterému chce dát do života trochu svého poznání. Prozradila také, že při procházkách a trávení času v přírodě zažívá pocity štěstí, takové ty nenápadné okamžiky, kdy cítí, že je sama sebou a ve spojení se svou spirituální podstatou.

Paní Milada si přála, aby také zaznělo její poselství, které zní: Je možné si splnit svá přání a dosáhnout velkých cílů. Nebojte se snít o zdánlivě nemožném.     

Na závěr bych chtěl projevit vděčnost za možnost potkat v životě paní Miladu a spravovat její pronajaté nemovitosti tak, aby měla nepřetržitý a dostatečný příjem z těchto investic a mohla stále žít svůj sen.