Naši ,,Mongoši“ aneb koně, jurty, pastevectví, Foxconn

Dobrý den,

dnes jsem se rozhodl sdílet zcela odlišný příběh než bylpříběh naší klientky, který byl o svobodě a finanční stabilitě bez nutnosti docházet do zaměstnání. Tento příběh je naopak o cestě dlouhé 7.760 km právě za lepším zaměstnáním a životní úrovní.

Byl začátek roku 2017, kdy se rodiče dvou malých dětí po cestě dlouhé cca 7.760 km ocitly v Pardubicích. A to na základě předchozí nabídky společnosti Foxconn, která hledala mladé mongolské rodiny pro práci v ČR. Rodiny údajně hledala právě proto, že měli nedobrou zkušenost s jednotlivci, kteří během poměrně krátké doby ukončili pracovní poměr a odjeli zpět do rodného Mongolska. Rodiny měly údajně větší potenciál, že zůstanou a nějak se začlení a vydrží prvotní nepříjemnosti způsobené jazykovou bariérou.

Avšak hlavní postavy našeho příběhu přijely nejdříve bez svých dvou dětí, kdy nejmladší dceři byly tehdy 3 roky. Emočně nebyla situace vůbec jednoduchá, protože splnit kritéria pro možnost ubytování dětí v ČR nebyla jednoduchá, navíc rodiče se museli rozkoukat a zapracovat. Odloučení tedy trvalo více než rok. Mála dcerka měla údajně pocit, že rodiče odjeli a brzy se vrátí, jejich odjezd vnímala jako cestu na nákup.

Když se vrátím zpět k příjezdu do ČR, ubytováni byli dle běžných zvyklostí a to na místní ubytovně. Tam však vydrželi 3 měsíce a po té si zajistili spolubydlení, kde vydrželi pouhé 2 měsíce. Po těchto 5 měsících jsme se setkali osobně i s mongolskou tlumočnicí, která pomáhala se zajištěním ubytování. A pro zajímavost tato tlumočnice pracovala v pardubické nemocnici, nikoliv ve Foxconnu, což nebývalo zvykem. Byl červen 2017 a tito mongolští manželé se stali našimi klienty a pronájem bytu jsme uzavřeli s nimi i přes větší počet zájemců z řad místních lidí. Moje intuice mně napovídala, abychom tak učinili i přes jazykovou bariéru a malou historii těchto zájemců na území ČR. Vyplatilo se, dodnes spokojeně žijí v tomto stejném bytě, a to i se svými dcerami. Ale pojďme více do hloubky příběhu.

Když jsem se rozhodl ke sdílení tohoto příběhu, zajímalo mě jaká byla motivace k takto velkému životnímu rozhodnutí, za kterým je odloučení od rodiny, především malých dětí, jazyková bariéra, kulturní zvyklosti a jiné. Společným jmenovatelem této motivace je jednoduše životní úroveň.

I přes to, že naši klienti, hlavní postavy tohoto příběhu, pocházejí z hlavního mongolského města s názvem Ulánbátar, které má zhruba 1,4 mil. Obyvatel, stále jde o životní úroveň. Pro zajímavost, tito manželé vlastní v tomto hlavním městě rodinný dům se zahradou a nežijí tedy v žádném nájmu.

Mimochodem Ulánbátar je nejchladnějším hlavním městem světa s velmi drsným vnitrozemským podnebím. Šest měsíců v roce je zde teplota pod bodem mrazu a není žádnou výjimkou, že teploty zde běžně dosahují i -40 stupňů celsia. V létě naopak teplota vzduchu dosahuje běžně 35 až 40 stupňů celsia. Vlivem těchto dlouhých mrazivých období a hojně využívaném vytápění v kotlích na tuhá paliva, především uhlím, dochází k velmi silnému smogu. A i když je mongolsko země nebesky modré oblohy s počet slunečných dnů až 250 v roce. Ve městech je situace jiná a velmi nepříjemná. Dokonce se zde lidé dožívají i nižšího věku než u nás. Město má lokality, kde se bydlí v jurtách, ale také panelové sídliště, které zde budovali v 50. letech po vzoru ruských sídlišť.

Dalším důležitým bodem životní úrovně je, že průměrný plat je v přepočtu cca 7.500 Kč měsíčně s tím, že cena potravin je obdobná jako u nás. Průměrná cena energií na provoz domácnosti (voda, topení, elektřina, svoz odpadu) vychází na cca 1.200 Kč měsíčně. Výše nájmu malého bytu v centru je v podobné výši jako průměrný plat.

Pro zajímavost jurta je stále velmi oblíbené a nízkonákladové bydlení, energie zde vycházejí kolem 400 Kč měsíčně a pořizovací cena jurty je nízká. Nevím, zda-li to stále platí, ale údajně každý plnoletý člověk si mohl vytyčit pozemek o velikosti 700 m2 a vláda měla povinnost mu ho bezplatně pronajmout na 99 let. Tím se potvrzuje, že bydlení v jurtě je opravdu nejlevnější možnost.

Naši klienti, jak jsem zmiňoval, bydleli ve vlastním domě, ale měli pocit nespokojenosti se mzdou a pracovní příležitostí. Oba pracovali ve stavební firmě, kdy pán byl na pozici truhláře a paní jako asistentka. Mimochodem jejich vzdělání je důležité zmínit, pán má střední školu se stavebním zaměřením, něco jako u nás střední škola zakončená maturitou. A paní má vystudovanou vysokou školu se zaměřením na pedagogiku. Také mně vyprávěli, že je u nich méně výrobních závodů a firem, které by zaměstnávali větší množství lidí ve výrobě. Mnoho lidí údajně podniká, a to buď v oblasti gastronomie, nebo provozují malé obchůdky, stánky, poskytují služby apod.  

Na jednu stranu je těžké uvěřit, že měli zájem a chuť se vydat jiným životním směrem. Přitom z našeho pohledu měli stabilní zázemí (vlastní dům v hlavním městě, stálé zaměstnání, rodina, malé děti). Do toho všeho s jejich vzděláním a zázemím se stali klienty pardubické ubytovny s nevalnou pověstí, pracovali na nejméně oblíbených směnových provozech velkého výrobního závodu, někteří naši občané o nich mluví a smýšlejí velmi vulgárně.

Každopádně na závěr bych chtěl sdělit, že vyjadřují spokojenost se svým rozhodnutím a způsobem života. Velmi si váží, že žijí jako rodina společně s dětmi. V létě, v době dovolených jezdí domů. Navštěvují místní parky a občas i kulturní akce, děti zde chodí do školy a školky. Pochvalují si, že se sousedy vycházejí dobře. Dnes pán již nepracuje ve Foxconnu, ale v autodopravě. Paní je stále ve Foxconnu, ale oba se snaží pracovat tak, aby měli volné víkendy pro čas strávený společně s rodinou a jejich přáteli ze stejné země. Aktuálně jsou v situaci, že podle dcer a školní docházky se určí jejich doba zde strávená, ale každopádně chtějí si pořídit i vlastní byt.

Je tedy na každém pronajímateli, zda-li tuto skupinu cizinců z principu odsoudí nebo je bude posuzovat individuálně.  

Děkuji za pozornost.